chudy_tata

Bohatý táta, chudý táta Autor: Kiyosaki, R. T. ; Lechter, S.

Doporučená cena: 160 Kč

Počet stran: 216

Kniha Bohatý táta, chudý táta by měla být povinnou četbou pro finanční plánovače nebo kohokoliv, kdo se zajímá o to, jak se stát finančně nezávislý. Je to jedinečný úvod do psychologie tvoření bohatství. Jste-li finanční genius, pak tato kniha není pro vás. Pokud však patříte mezi ty, kdo jen trochu potřebují nasměrovat, neváhejte a přečtěte si ji. Vřele ji doporučujeme finančním začátečníkům. Kniha se spíše čte jako román než jako finanční návod, protože autoři chtěli učinit finance zajímavé pro širokou veřejnost. Hlavní myšlenka je: "Nepracujte pro peníze, ale nechte peníze pracovat za vás." Začněte budovat svou finanční inteligenci tím, že si knihu objednáte ještě dnes.

Abyste se dostali nad finanční vrchol, musíte si přečíst knihu Roberta Kiyosakiho "Bohatý táta, chudý táta". Jde o zdravý rozum a obchodní důvtip pro vaši finanční budoucnost.
Zig Ziglar, světoznámý autor

Chcete-li získat zasvěcené informace, jak zbohatnout a zůstat bohatými, přečtěte si tuto knihu. Podplaťte své děti (penězi, když to jinak nepůjde), aby si ji přečetly i ony.
Mark Victor Hansen, spoluautor série "Slepičí polévka pro duši"

Kéž bych si mohla přečíst tuto knihu, když jsem byla mladá, nebo ještě lépe, kéž by ji četli moji rodiče! Toto je kniha, kterou si koupíte a dáte všem svým dětem. Pak koupíte další výtisky pro případ, že budete mít vnoučata. Tuto knihu byste měli dát dětem k osmým nebo devátým narozeninám. Také si myslím, že je to výborná četba na dobrou noc. Nikdy není příliš brzy učit děti, jak se stát bohatými v dospělosti. Kupte si tuto knihu! Poděkujete mi, že jsem vám o této cenné knize řekla.
Sue Braun, Tenant Chek of America, Inc.

"Bohatý táta, chudý táta" je třída sama o sobě. Veškeré finanční poznání a zkušenosti, které jsem získal v průběhu let pokusem a omylem jsou shrnuty v této knize. Robert Kiyosaki nám prokázal nesmírnou laskavost tím, že zjednodušil některé základní pravdy o vytváření finanční jistoty a nezávislosti. Vypráví to, tak, jak to je, a my všichni z toho můžeme mít prospěch.
Michael A. Wolf, zakladatel a bývalý ředitel VIASOFTu

Připravuje škola děti na skutečný svět? "Pilné se uč, dostaneš dobré známky, a najdeš si dobře placené zaměstnání s mnoha výhodami," říkávali moji rodiče. Jejich životním cílem bylo zajistit vysokoškolské vzdělání mé sestře a mně, abychom měly nejlepší šanci uspět v životě. Když jsem konečné v roce 1976 dostala diplom-vystudovala jsem s vyznamenáním účetnictví na Irlorida State University, byla jsem jedna z nejlepších ve třídě - uskutečnil se sen mých rodičů. Bylo to největší úspěch v jejich životě. V souladu s jejich "mistrovským plánem' jsem získala zaměstnáni ve velké účetní firmě a těšila se na dlouhou kariéru a brzký odchod do důchodu.

Můj manžel Michael šel podobnou cestou. Oba jsme pocházeli z tvrdě pracujících rodin se skromnými prostředky, ale se silnou pracovní etikou. Michael také vystudoval s vyznamenáním, a to hned dvakrát. poprvé jako inženýr a podruhé jako právník. Prestižní právnická firma z Washingtonu, která se specializuje na patentové zákony, ho rychle přijala, jeho budoucnost vypadala slibně, kariérový postup byl jasně definován a brzký odchod do důchodu zaručen.

Ačkoliv jsme ve svých povoláních byli úspěšní, nedopadlo to přesně tak, jak jsme očekávali. Oba jsme několikrát změnili zaměstnání.Vždy k tomu byly dobré důvody, ale žádné plány, pokud se týká důchodu. Naše finanční zajištění do důchodu rostou jen díky našim osobním vkladům.

S Michaelem máme pěkné manželství a tři překrásné děti. Když píši tyto řádky, dvě jsou na vysoké škole a jedno právě začíná střední školu. Utratili jsme spoustu peněz na to, aby naše děti získaly nejlepší dostupné vzdělání.

Jednou, v roce 1992, se syn vrátil ze školy domů a otráveně protestoval: "Proč mám věnovat svůj čas studiu předmětů, které nikdy ve skutečném životě nevyužiji?"

Bez přemyšlení jsem odpověděla: "Protože se nedostaneš na vysokou, když nebudeš mít dobré známky."

"Stejně budu bohatý," odpověděl, "ať už na výšku půjdu nebo ne." "Když nevystuduješ vysokou školu, nedostaneš dobrou práci," reagovala jsem s obavami a mateřskou starostlivostí. "A když nebudeš mít dobrou práci, jak si myslíš, že zbohatneš ?"

Můj syn se ušklíbl a mírně znuděn pomalu zavrtěl hlavou. Podobné rozhovory jsme už měli několikrát. Sklonil hlavu a zakroutil očima. Má slova mateřské moudrosti znovu neslyšel.

Ačkoliv byl chytrý a cílevědomý, byl vždy slušný a uctivý mladý muž. "Mami," začal a chtěl, abych si vyslechla jeho přednášku. "Buď dnešní! Koukni se kolem sebe. Nejbohatší lidé nejsou bohatí proto, že jsou vzdělaní. Podívej se na Michaela Jordana a Madonnu. Dokonce i BilI Gates, který nedokončil Harvard, založil Microsoft; nyní je nejbohatším člověkem v Americe a je mu kolem třicítky. Jakýsi baseballový nadhazovač vydělává víc než čtyři miliony dolarů ročně, přestože byl označen za ,mentálně postiženého'."

Dlouho jsme mlčeli. Začalo mi svítat, že jsem dávala svému synovi stejné rady, jaké jsem dostávala od svých rodičů. Svět kolem nás se změnil, ale rady ne.

Ani dobré zaměstnání, ani dobré známky již dnes nezajišťují úspěch a zdá se, že si toho kromě našich dětí nikdo nevšiml.

"Mami," pokračoval, "nechci pracovat tak tvrdě jako ty nebo táta. Vyděláváte hodně peněz a bydlíme ve velkém domě plném hraček. Když se budu řídit tvojí radou, skončím jako ty - budu pracovat víc a víc, budu platit víc daní a nakonec skončím v dluzích. Neexistuje žádná pracovní jistota; vím všechno o downsizingu* a zvyšování efektivity. Také vím, že vysokoškoláci dnes vydělávají méně, než kolik jsi vydělávala ty, když jsi vyšla vysokou školu. Podívej se na doktory. Nevydělávají zdaleka tolik, kolik si vydělávali dříve. Vím, že důchod mi nezajistí ani stát, ani zaměstnavatel. Potřebuji nové odpovědi."

Měl pravdu. Potřeboval nové odpovědi, stejně jako já. Rady mých rodičů, které možná platily pro lidi narozené před rokem 1945, mohou mít katastrofální dopad pro ty, kdo se narodili do dnešního rychle se měnícího světa. Dnes už nemohu dětem jednoduše říci: "Choďte do školy, učte se, abyste měli dobré známky, a najděte si dobrou a jistou práci."

Vím, že musím hledat nový způsob, jak vzdělávat své děti. Jako matka a účetní jsem měla obavy, že děti ve škole dostávají vel. mi málo finančního vzdělání. Mnozí mladí lidé dnes mají kreditní karty dříve, než dokončí střední školu, i když se nikdy neučili o penězích a investicích, nebo nedej bože, aby věděli, jak na kreditní kartě fungují úroky z úroků. Jednoduše řečeno, bez finanční gramotnosti a znalosti, jak peníze fungují, nejsou připraveni stát tváří v tvář světu, který na ně čeká, světu, ve kterém se zdůrazňuje utrácení před spořením.

Když se můj nejstarší syn jako novopečený vysokoškolák beznadějně zadlužil díky svým kreditním kartám, nejenže jsem mu je pomohla zničit, ale také jsem začala hledat program, který by mi pomohl vzdělávat moje děti ve finančních záležitostech.

Jednou vloni mi manžel zavolal z kanceláře: "Mám tady někoho, s kým by ses měla setkat. Jmenuje se Robert Kiyosaki. Je to obchodník a investor a přišel sem, aby si nechal patentovat jakýsi vzdělávací produkt. Myslím si, že má to, co hledáš."

* Zeštíhlování, tj. snižování počtu zaměstnanců a zjednodušování podnikové struktury, aby se zvýšila výroba a růst produktivity.

Na mého manžela Mikea udělala nová vzdělávací hra CASHFLOW, kterou Robert Kiyosaki vyvíjel, takový dojem, že zařídil, abychom se oba zúčastnili zkoušek prototypu. Protože to byla vzdělávací hra, zeptala jsem se také své devatenáctileté dcery, která právě začala chodit na místní vysokou školu, jestli by se i ona chtěla přidat. Souhlasila.

Testu se zúčastnilo kolem patnácti lidí rozdělených do tří skupin. Mike měl pravdu. Byl to přesně takový vzdělávací produkt, jaký jsem hledala. Ale mělo to jeden háček. Vypadalo to jako barevná hra Monopoly s velkou, elegantně oblečenou krysou uprostřed, avšak na rozdíl od Monopoly tam byly dvě dráhy: jedna uvnitř a jedna vně. Cílem hry bylo dostat se z vnitřního okruhu - tomu Robert říkal "krysí závod" - na vnější dráhu neboli "rychlodráhu". Robert říkával, že rychlodráha znázorňuje činnosti bohatých lidí ve skutečném životě.

Robert nám pak vysvětlil, co je "krysí závod": "Když se podíváte na život průměrně vzdělaného, tvrdě pracujícího člověka, existuje zde podobná cesta. Ratolest se narodí a jde do školy. Pyšní rodiče jsou šťastní, protože jejich dítě vyniká, dostává dobré známky a je přijato na vysokou školu. Absolvent vysoké školy možná pokračuje dál a pak přesně jako naprogramovaný hledá jistou a zaručenou práci nebo kariéru. Možná se stane doktorem, právníkem, vstoupí do armády nebo pracuje jako státní zaměstnanec. Obvykle začne vydělávat peníze, kreditní karty se houfně dostaví a začne nakupovat, pokud již nezačal.

Dítko má peníze na utrácení, navštěvuje různá místa, kde vysedávají mladí lidé jemu podobní, setkávají se s dalšími lidmi, dávají si schůzky a někdy se vdají nebo se ožení. Život je krásný, protože dnes jak muži, tak ženy pracují. Dva příjmy jsou paráda. Mladí manželé se cítí úspěšně, jejich budoucnost je slibná, a tak se rozhodnou koupit si dům, auto, televizi, jezdit na dovolenou a mít děti. Malý drobeček na sebe nenechá dlouho čekat. Potřeba peněz je enormní. Šťastný pár se rozhodne, že jejich kariéra je životně důležitá, začnou pracovat ještě víc a hledají povýšení. Povýšení přijde, a stejně tak druhé dítě a potřeba většího domu. Pracují ještě víc, stanou se lepšími zaměstnanci, ještě odevzdanějšími. Možná si najdou druhé zaměstnání. S rostoucím příjmem jde nahoru i jejich daňová skupina, daň z nemovitosti na jejich nový velký dům, daň sociálního zabezpečení a všechny ostatní daně. Dostanou svou velkou výplatu a diví se, kam zmizely všechny peníze. Investují do nějakých podílových fondů. Založí si spořitelní knížku a potraviny nakupují na kreditní karty. Jejich dětem je nyní kolem 5-6 let a potřeba odkládat peníze na jejich vysokou školu roste, stejně jako nutnost šetřit na stáří.

Tato šťastná dvojice, která se narodila před 35 lety, je nyní chycena v krysím závodě až do konce svých pracovních dnů. Pracují pro majitele společnosti, ve které jsou zaměstnáni, pracují pro vládu tím, že odvádějí daně, a pracují pro banku tím, že splácejí hypotéku a splátky z kreditních karet.

Potom poradí dětem, aby se pilně učily, měly dobré známky a našly si dobrou práci nebo zvolily kariéru. Děti se o penězích nenaučí nic, možná jen něco od lidí, kteří profitují z jejich naivity. Celý život těžce dřou. Proces se opakuje v další tvrdě pracující generaci. Tomu se říká "krysí závod".

Jediný způsob, jak se dostat z krysího závodu, je dokázat svou zběhlost jak v účetnictví, tak v investování - dalo by se říci ve dvou nejhůře zvladatelných předmětech. Jako autorizovanou účetní, kdysi pracující pro jednu z osmi největších účetních firem, mě překvapilo, že Robert učinil výuku těchto dvou témat zábavnou a vzrušující. Proces byl tak dobře zamaskován, že zatímco jsme se pilně snažili dostat z krysího závodu, vůbec jsme nepozorovali, že se učíme.

Testování produktu se brzy změnilo v zábavné odpoledne s mou dcerou, kdy jsme se bavili o věcech, o nichž jsme nikdy předtím nemluvili. Pro mě, účetní, bylo snadné hrát hru, která vyžadovala výsledovku a bilanci. Měla jsem proto čas pomoci své dceři a ostatním hráčům u mého stolu s koncepty, kterým nerozuměli. Vyhrála jsem a jako jediná z celé zkušební skupiny jsem se toho dne dostala z krysího závodu ven. Dostala jsem se ven během 50 minut, i když hra pokračovala skoro tři hodiny.

U mého stolu seděli bankéř, podnikatel a počítačový programátor. Velice mě znepokojovalo, jak málo tito lidé vědí o účetnictví nebo investování, o oborech tak důležitých pro jejich životy. Zajímalo mě, jak si organizují své finanční záležitosti ve skutečném životě. Pochopila bych, proč moje devatenáctiletá dcera něčemu nerozumí, ale toto by- li dospělí lidé, nejméně dvakrát tak staří.

Poté, co jsem se dostala z krysího závodu, jsem pozorovala další dvě hodiny svou dceru a ty vzdělané bohaté lidi, jak vrhají kostkou a posunují své figurky. I když jsem měla radost, že se všichni tolik naučí, znepokojovalo mě, jak málo tito dospělí vědí o základech jednoduchého účetnictví a investování. Dělalo jim potíže pochopit vztah mezi jejich výsledovkou a bilancí. Když nakupovali a prodávali svá aktiva, dělalo jim problém si uvědomit, že každá transakce může ovlivnit jejich měsíční tok peněz. Přemýšlela jsem, kolik milionů lidí tam venku ve skutečném světě finančně zápasí jen proto, že se nenaučili tyto předměty ?

Díky bohu, že to berou jako legraci a jsou uneseni touhou vyhrát, říkala jsem si. Když Robert skončil soutěž, dovolil nám, abychom mezi sebou patnáct minut probírali a kritizovali CASHFLOW.

Podnikatel u mého stolu nebyl spokojený. Hra se mu nelíbila. "Nic z toho nemusím znát," tvrdil hlasitě. "Najmu si účetní, bankéře a advokáty, aby mi o těchto věcech řekli."

Na to Robert odpověděl: „Všiml jste si, že existuje mnoho účetních, kteří nejsou bohatí? A bankéřů, advokátů, makléřů a obchodníků s nemovitostmi? Hodně toho vědí a z velké časti to jsou chytří lidé, ale většina z nich není bohatá. Jelikož naše školy nevyučují to, co vědí bohatí, necháme si radit od těchto lidí. Ale jednou, až pojedete autem do práce a dostanete se do dopravní zácpy, uvidíte vedle sebe napravo svého účetního uvězněného ve stejné zácpě. Podíváte se nalevo a uvidíte svého bankéře. To by vám mělo něco napovědět."

Ani na počítačového programátora neudělala hra dojem: "Mohu si koupit software, který mě to naučí."

Avšak s bankéřem to pohnulo. "Studoval jsem účetnictví ve škole, ale nikdy jsem nevěděl, jak to použít ve skutečném životě. Teď to vím. Musím se dostat z krysího závodu."

Nejvíc se mě však dotkly postřehy mé dcery. "Byla to legrace," řekla. "Hodně jsem se naučila o tom, jak peníze fungují a jak investovat."

Potom dodala: "Teď vím, že si mohu vybrat zaměstnání kvůli práci, kterou chci dělat, a ne kvůli jistotě, výhodám nebo výši platu. Jestli si osvojím to, co tato hra učí, můžu svobodně jednat a studovat co chci ... místo abych studovala něco, protože zaměstnavatel vyžaduje určité pracovní schopnosti. Když se to naučím, nemusím mít stejné obavy jako většina mých spolužáků, že neseženu práci, nebo nebudu mít sociální zabezpečení."

Nemohla jsem zůstat a pohovořit si s Robertem, když jsme hru dohráli, ale domluvili jsme se, že se setkáme později a prodiskutujeme celý projekt. Věděla jsem, že chce použít hru k tomu, aby pomohl lidem k finanční vynalézavosti, a chtěla jsem vyslechnout jeho další plány.

Následující týden jsme s manželem pozvali Roberta a jeho ženu na večeři. Ačkoliv to bylo naše první společné setkání, cítili jsme se, jako bychom se znali léta.

Zjistili jsme, že máme mnoho společného. Probrali jsme mnoho témat, od sportu přes restaurace až k sociálně-ekonomickým otázkám. Mluvili jsme o měnícím se světě. Strávili jsme spoustu hodin diskuzí o tom, jak málo Američanů, jestli vůbec nějací, si šetří na stáří. Také jsme se bavili o téměř zbankrotovaném stavu sociálního zabezpečení a zdravotnictví. Bude se po mých dětech chtít, aby platily důchod 75 milionům baby boomerů*? Zajímalo nás, jestli si lidé uvědomují, jak je riskantní záviset na důchodovém programu.

Roberta nejvíc trápil zvětšující se rozdíl mezi těmi, co mají, a těmi, co nemají nic jak v Americe, tak na celém světě. Jako samouk, který se sám vypracoval na podnikatele, procestoval svět a nashromáždil investice, si Robert mohl dovolit přestat pracovat ve věku 47 let. Do důchodu však nešel, protože sdílel stejné obavy jako já. Uvědomoval si, že se svět změnil, ale že vzdělání se s ním nezměnilo. Podle Roberta Tráví děti roky v zastaralém vzdělávacím systému, studují předměty, které nikdy ne- budou potřebovat a připravují se na svět, který již dávno neexistuje.

· Baby boomers - Američtí občané narozeni v poválečné éře zvýšené porodnosti v období 1946-1960.

"Nejnebezpečnější rada, kterou dnes můžete svému dítěti dát, je: „choď do školy, dostaň samé jedničky a vyhledej si dobrou a jistou práci'," říkával s oblibou. "Je to zastaralá rada a je to špatná rada. Kdybyste viděli, co se děje v Asii, Evropě, Jižní Americe, měli byste stejné obavy jako já."

Robert věří, že to je špatná rada, "protože když chcete, aby vaše děti měly jistou finanční budoucnost, nemohou hrát podle starých pravidel. Je to příliš riskantní".

"Lidé jako já hrají podle jiných pravidel než ty," odpověděl. "Co se stane, když podnik, korporace, oznámí downsizing?"

"Lidé jsou propouštěni," řekla jsem. "Rodiny trpí. Nezaměstnanost roste."

"Ano, ale co se stane se společností, zvláště s veřejnou společností na burze?"

"Cena akcií jde obvykle nahoru, když je oznámeno zeštíhlování," odpověděla jsem. "Trh vždycky rád přivítá, když nějaká společnost snižuje mzdové náklady, buďto v důsledku automatizace, nebo jen všeobecně sloučením pracovních sil a úsporami."

"Ano, to je pravda," řekl. "A když ceny akcií stoupají, lidé jako já, akcionáři, bohatnou. To je to, co mám na mysli, když mluvím o jiných pravidlech. Zaměstnanci ztrácejí; majitelé a investoři bohatnou."

Robert nepopisoval jenom rozdíl mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, ale také rozdíl mezi možností, kdy si člověk sám řídí svůj vlastní osud, anebo se nechá řídit někým jiným.

"Ale většina lidí nepochopí, proč to tak je," řekla jsem. "Myslí si, že to je nespravedlivé."

"Proto je pošetilé říkat dětem: „získej dobré vzdělání'," odpověděl. "Je pošetilé se domnívat, že vzdělání, které zajišťuje školský systém, připraví děti na svět, se kterým se setkají po vystudování. Každé dítě potřebuje víc vzdělání. Jiné vzdělání. Potřebují znát pravidla, jiná pravidla."

"Existují pravidla peněz, podle kterých hrají bohatí, a existují pravidla, podle kterých hraje 95 procent populace," řekl. "A těch 95 procent se ta pravidla učí doma a ve škole. Proto je dnes riskantní říct dítěti: „Pilně se uč a najdi si práci.“ Dnešní dítě potřebuje sofistikovanější vzdělání a to současný systém nezajišťuje. Nezajímá mě, kolik počítačů dají do třídy nebo kolik peněz škola utratí. Jak může vzdělávací systém učit něco, co nezná?"

Jak mohou rodiče učit své děti, co je škola nenaučí? Jak byste učili dítě účetnictví? Nebude ho to nudit? A jak můžete jako rodič učit investování, když k němu sami máte nechuť? Místo, abych učila děti hrát bezpečně, rozhodla jsem se, že bude nejlepší je učit hrát chytře.

"Jak bys tedy učil dítě o penězích a všech věcech, o kterých jsme se bavili?" zeptala jsem se Roberta. "Jak to můžeme ulehčit rodičům, zvláště, když tomu sami nerozumějí?"

„Mám ji v počítači. Leží tam již několik let v náhodných útržcích.

Čas od času tam něco přidám, ale nikdy jsem se nedostal k tomu, abych ji dal dohromady. Začal jsem ji psát poté, co se moje první kniha stalabestsellerem. Tuto novou jsem však nikdy nedokončil. Je to jenom v úryvcích.“

A v úryvcích byla. Když jsem si je přečetla, poznala jsem, že kniha má cenu, o kterou je nutné se podělit, zvláště v této měnící se době. Dohodli jsme se na spoluautorství Robertovy knihy.

Zeptala jsem se, kolik finančních informací podle něho dítě potřebuje. Řekl, že to závisí na dítěti. V mládí věděl, že chce být bohatý. Poštěstilo se mu natolik, že měl bohatého otce, z něhož si mohl brát příklad a který ho chtěl vést. Vzdělání je základem úspěchu, říkával Robert. Tak jako jsou akademické vědomosti životně důležité, stejně důležité jsou finanční schopnosti a umění komunikovat.

Následovat bude příběh o dvou Robertových otcích, jednom bohatém a jednom chudém, který ukazuje zkušenosti, jež získal v průběhu svého života. Kontrast mezi jeho dvěma otci předkládá důležitou perspektivu. Knihu jsem sestavila, připravila k vydání a podpořila. Účetním, kteří ji přečtou, bych chtěla doporučit, aby potlačili své akademicko-knižní vědomosti a otevřeli svou mysl teoriím, které Robert předkládá. Ačkoliv mnohé z nich zpochybňují základy všeobecně přijímaných účetnických zásad, dávají cenný náhled na způsob, jakým praví investoři analyzují svá investiční rozhodnutí.

Když my, rodiče, radíme svým dětem, aby "chodily do školy, tvrdě studovaly a sehnaly si dobrou práci", často to děláme z kulturního zvyku. Vždycky to bylo to pravé. Když jsem se setkala s Robertem, jeho myšlenky mě překvapily. Díky tomu, že ho vychovávali dva otcové, učil se dosáhnout dvou různých cílů. Jeho vzdělaný otec mu radil, aby pracoval ve firmě. Jeho bohatý otec mu radil, aby firmu vlastnil. Obě životní cesty vyžadovaly vzdělání, ale témata studií se úplně lišila. Vzdělaný otec ho povzbuzoval, aby byl chytrý. Bohatý otec ho vybízel, aby se naučil chytré lidi najímat.

Mít dva otce mělo i své problémy. Robertův pravý otec byl školským inspektorem na Havaji. Vyhrůžka "jestli nebudeš mít dobré známky, neseženeš dobrou práci", měla na šestnáctiletého Roberta malý vliv. Věděl, že jeho životním cílem, je vlastnit obchodní společnosti a ne pro ně pracovat. Kdyby se mu nedostalo moudrého a neústupného vedení studijního poradce na střední škole, nepokračoval by ve studiích na vysoké škole. Robert to přiznává. Dychtil po tom, aby mohl začít budovat svá aktiva, ale nakonec souhlasil, že mu vysokoškolské vzdělání bude také prospěšné.

Abych řekla pravdu, myšlenky v této knize budou pravděpodobně pro většinu dnešních rodičů příliš přehnané a radikální. Někteří rodiče mají už tak dost potíží udržet své děti ve škole. Ale my, rodiče, se musíme ve světle měnící se doby otevřít novým a odvážným myšlenkám. Povzbuzovat děti, aby se nich stali zaměstnanci, znamená jim radit, aby během svého života zaplatily na daních víc, než je jejich spravedlivý podíl, a měly tak malou nebo žádnou naději na důchod. Pravda je, že daně jsou největším výdajem člověka. Ve skutečnosti většina lidí pracuje od ledna do poloviny května pro vládu, aby zaplatili daně. Nové myšlenky jsou nutné a tato kniha je předkládá.

Robert tvrdí, že bohatí učí své děti jinak. Učí je doma, učí je u kuchyňského stolu. Tyto myšlenky nemusí být myšlenky, které byste zrovna chtěli probírat se svými dětmi, ale děkuji vám, že se na ně aspoň podíváte. Zároveň vám chci poradit, abyste neustále hledali. Jako matka a jako autorizovaná účetní si myslím, že koncept dobrých známek a získání dobré práce je zastaralý. Musíme být moudřejší, když radíme svým dětem. Potřebujeme nové myšlenky a jiné vzdělání. Možná, že radit svým dětem, aby byly dobrými zaměstnanci a aby zároveň usilovaly o to, aby vlastnily svou vlastní investiční společnost, což není tak špatný nápad. Jako matka doufám, že tato kniha pomůže ostatním rodičům. Robert věří, že prosperity může dosáhnout kdokoliv, jestliže se tak rozhodne. Jestli jste dnes zahradník, vrátný nebo dokonce nezaměstnaný, máte schopnost se vzdělávat a učit ty, které milujete, aby se o sebe finančně postarali. Pamatujte si, že finanční inteligence je mentální proces, prostřednictvím kterého vyřešíme svoje finanční problémy.

Dnes stojíme tváři v tvář globálním a technologickým změnám, které jsou stejně velké nebo dokonce větší než ty, před kterými jsme stáli dříve. Nikdo nemá křišťálovou kouli, ale jedno je jisté: Změny, které nás čekají, jsou mimo naši představivost. Kdo ví, co přinese budoucnost? Ale ať se stane cokoliv; máme dvě základní volby: hrát bezpečně nebo hrát chytře, a to tak, že se připravíme, vzděláme a probudíme v sobě a ve svých dětech finančního génia.

V roce 1974 byl Ray Kroc, zakladatel firmy McDonald's, požádán, aby přednášel na University of Texas v Austinu. Můj drahý přítel, Keith Cunningham, tam studoval ekonomii. Po skvělé a inspirující přednášce studenti požádali Raye, jestli by s nimi nešel na pár piv do jejich oblíbené hospůdky. Ray to vlídně přijal.

,;V jakém byznysu pracuji?" zeptal se Ray, když všichni měli svoje piva.

„ Všichni se rozesmáli," vyprávěl Keith. “Většina vysokoškoláků si myslela, že si z nich Ray utahuje."

Nikdo neodpověděl a Ray se znovu zeptal: "Co myslíte, v jakém byznysu pracuji ?"

Studenti se znovu rozesmáli a nakonec jedna statečná duše řekla: "Rayi, všichni na světě vědí, že děláte do hamburgerového byznysu."

Ray se usmál. "Myslel jsem si, že to řeknete." Odmlčel se a pak rychle dodal: "Dámy a pánové, do hamburgeru nedělám. Můj byznys jsou nemovitosti."

Keith mi vyprávěl, že Ray věnoval spoustu času na to, aby vysvětlil svůj postoj. Ze svých obchodních plánů Ray věděl, že hlavním obchodním zaměřením je prodej franchisingových restaurací, ale vŽdy s důrazem na místo, kde bude restaurace stát. Ray věděl, že nemovitost a její lokalita je nejdůležitějším faktorem úspěchu každé restaurace. V podstatě člověk, který koupil franchisingovou licenci, také platil organizaci Raye Kroca za pozemek pod restaurací.

Dnes je McDonalďs největším jediným majitelem nemovitostí na světě, vlastní dokonce víc než katolická církev. Dnes firmě McDonalďs patří některé nejdražší křižovatky a rohy budov v Americe a také v jiných částech světa.

Keith řekl, že to byla jedna z nejdůležitějších lekcí v jeho životě. Dnes Keith vlastní několik myček aut, ale jeho byznys jsou nemovitosti pod myčkami.

Předešlá kapitola končila diagramy, které ukazují, že většina lidí pracuje pro všechny ostatní, kromě sebe. Nejdříve pracují pro majitele firmy, potom pro stát prostřednictvím daní a nakonec pro banku, která jim dala hypotéku.

Když jsem byl malý, McDonalďs neexistovaly. Přesto mě a Mikea bohatý táta učil stejné zásady, o kterých Ray Kroc přednášel na University of Texas. Toto je tajemství bohatých lidí číslo tři.

Tajemství zní: "Hleď si svého." Finanční zápas je často přímý výsledek toho, že lidé pracují celý život pro někoho jiného. Mnoho lidí nebude mít na konci svých pracovních dnů vůbec nic.

Opět, obrázek má cenu tisíce slov. Zde je diagram, který nejlépe znázorňuje radu Raye Kroca:

Náš současný vzdělávací systém se soustřeďuje na to, aby dnešní mládež byla připravena na získání dobrého zaměstnání tím, že rozvine své akademické dovednosti. Životy mladých lidí se budou točit kolem platů nebo, jak bylo popsáno dříve, kolem kolonky příjmů. Poté, co vyvinou akademické dovednosti, pokračují ve vyšším stupni vzdělávání, aby si obohatili profesní schopnosti. Studují, aby se z nich stali inženýři, vědci, kuchaři, policejní důstojníci, umělci, spisovatelé a tak dále. Tyto profesní schopnosti jim dovolí vstoupit na pracovní trh a pracovat za peníze.

Mezi vaší profesí a vaším byznysem je velký rozdíl. Často se ptám lidí: "Jaký je váš byznys?" a oni odpoví: "Jsem bankéř." Pak se jich zeptám, jestli nějakou banku vlastní. Obvykle odpoví: "Ne, pracuji tam."

V tomto případě si zaměnili svou profesi se svým byznysem. Jejich profese může být bankéř, ale přesto musí mít svůj vlastní byznys. Ray Kroc měl jasno, jaký je rozdíl mezi jeho profesí a jeho byznysem. Jeho profese byla vždy stejná. Byl prodavač. Kdysi prodával mixéry na mléčné koktejly a brzy poté prodával hamburgerové franchisingové restaurace. Ale mezitím, co je prodával, jeho byznysem bylo shromažďování nemovitostí, které produkují příjem.

Problém se školou je, že se z vás často stane to, co studujete. Když například studujete kuchařinu, stanete se šéfkuchařem. Jestliže studujete práva, stanete se právníkem, a když studujete mechaniku aut, stanete se automechanikem. Chyba je v tom, že se stanete tím, co studujete, takže příliš mnoho lidí zapomene hledět si svého. Celý život stráví tím, že se starají o někoho jiného, a tím pomáhají této osobě zbohatnout.

Aby se člověk finančně zabezpečil, musí si hledět svého. Váš byznys se točí kolem kolonky aktiv místo kolonky příjmů. Jak již bylo řečeno, pravidlo číslo jedna je znát rozdíl mezi aktivy a pasivy a kupovat aktiva. Bohatí se soustřeďují na svá aktiva, zatímco všichni ostatní se soustřeďují na své výsledovky.

Proto často slyšíme: "Potřebuji zvýšit plat." "Jenom kdyby mě povýšili." "Jdu zpátky do školy, abych získal kvalifikaci a lepší práci." "Budu pracovat přesčas." "Možná se mi podaří získat druhou práci." "Za dva týdny končím. Našel jsem si práci, kde víc platí."

V některých kruzích to jsou smyslu plné myšlenky. Avšak, jestliže jste poslouchali Raye Kroca, stále si nehledíte svého. Tyto myšlenky se nadále soustřeďují na kolonku příjmů a pomůžou vám, stát se finančně stabilní jen tehdy, když další peníze použijete na koupi aktiv, která vytvářejí příjem.

Chudí lidé a lidé střední třídy nemají finanční základ, protože jsou finančně konzervativní - to znamená "nemůžu si dovolit riskovat". Musí se držet svého zaměstnání zuby nehty. Musí hrát bezpečně.

Když byl downsizing "v módě", miliony zaměstnanců zjistily, že jejich takzvaná největší aktiva, jejich domy, je ujídají zaživa. Jejich aktiva - domy - je i nadále stála každý měsíc peníze. Jejich auto, další "aktivum", je jedlo zaživa. Golfové hole v garáži za I 000 dolarů již nestály I 000 dolarů. Bez pracovní jistoty se neměli o co opřít. To, co považovali za aktiva, jim nepomohlo přežít v období finanční krize.

Předpokládám, že většina z nás někdy vyplnila žádost o úvěr na koupi domu nebo auta. Je vždy zajímavé se podívat na kolonku "netto hodnota". Je zajímavé vidět, co akceptované bankovní a účetní praktiky člověku dovolí považovat za aktiva.

Jednou, když jsem žádalo úvěr, moje finanční postavení nevypadalo příliš dobře. Tak jsem přidal nové golfové hole, uměleckou sbírku, knihy, stereo, televizi, oblečení značky Armani, náramkové hodinky a další osobní majetek, abych zvětšil číslo v kolonce aktiv.

Půjčka však byla zamítnuta, protože jsem příliš investoval do nemovitostí. Úvěrové komisi se nelíbilo, že vydělávám tolik peněz na nájemních domech. Chtěli vědět, proč nemám normální práci se mzdou. Oblečení značky Armani, golfové hole a umělecká sbírka je netrápily. Život je někdy těžký, když nezapadáte do "standardního" profilu.

Vždycky se zhrozím, když mi někdo tvrdí, že něco má čistou hodnotu milion dolaru nebo 100 000 dolarů a podobně. Jeden z hlavních důvodů, proč tato netto hodnota není přesná, je, že v okamžiku, kdy svoje aktiva začnete prodávat, jsou zdaněná za jakýkoliv zisk.

Tolik lidí se dostalo do hluboké finanční krize, když přišli o příjem. Aby získali hotovost, začali prodávat svá aktiva. Za prvé, osobní aktiva lze obvykle prodat jen za zlomek ceny, která je uvedena na rozvaze. A v případě, že nějaký zisk prodejem aktiv vznikne, zisk je zdaněn. Stát si opět vezme svůj podíl ze zisku, a tak snižuje částku, která je určena na snížení dluhu. To je důvod, proč říkám, že netto hodnota má obvykle pro vlastníka menší hodnotu, než si myslí.

Hleďte si svého. Choďte denně do práce, ale začněte kupovat pravá aktiva, ne pasiva nebo osobní věci, které nemají skutečnou cenu, jakmile je vlastníte. Nové auto ztratí skoro 25 % z ceny, kterou zaplatíte v okamžiku, kdy opustíte prodejnu. Auta nejsou skutečná aktiva, i když vám je váš bankéř dovolí uvést do seznamu aktiv. Moje nová čtyřsetdolarová titanová golfová hůl stojí 150 dolaru v okamžiku, kdy s ní poprvé odpálím míček.

Dospělí, udržujte nízké výdaje, snižte pasiva a vytrvale stavějte pevný základ aktiv: Pro mladé lidi, kteří ještě neodešli z domu, je důležité, aby je rodiče naučili rozeznávat rozdíly mezi aktivy a pasivy. Přimějte je, aby začali stavět solidní kolonku aktiv dříve, než odejdou z domu, než se ožení nebo vdají, než si koupí dům, než založí rodinu a zabřednou do riskantní finanční situace, přilnou k jedné práci a začnou všechno kupovat na kredit. Setkávám se s tolika mladými lidmi, kteří se vzali a uvěznili se v životním stylu, který jim nedovolí se dostat z dluhu z větší části jejich pracovních let.

Jakmile poslední dítě odejde z domu, většina rodičů zjistí, že se řádně nepřipravili na stáří a začnou se honit, aby si mohli uspořit peníze. Pak onemocní jejich vlastní rodiče a před nimi se objeví nová zodpovědnost.

Takže, jaký druh aktiv navrhuji, abyste vy nebo vaše děti získali? V mém světě spadají správná aktiva do několika různých kategorií:

1. Byznys, který nevyžaduje mou přítomnost. Vlastním ho, ale je řízen a veden jinými lidmi. Jestliže musím v byznysu pracovat, pak to není byznys. Je to moje zaměstnání. [RK1]

8. Cokoli jiného, co má cenu, vytváří příjem nebo stoupá na ceně a lze to hned prodat.

Jako malého kluka mě vzdělaný táta povzbuzoval, abych si našel jistou práci. Můj bohatý táta mě na druhé straně povzbuzoval, abych získával aktiva, která miluji. "Jestliže je nebudeš milovat, nebudeš se o ně starat." Sbírám nemovitosti, protože jednoduše miluji budovy a pozemky. Miluji je nakupovat. Dokážu se na ně dívat celý den. Když vyvstanou problémy, nikdy nejsou tak velké, že by změnily mou lásku k nemovitostem. Lidé, kteří nemovitosti nenávidí, by je neměli kupovat.

Miluji akcie malých společností, zvláště začínajících, a to proto, že jsem podnikatel, ne zaměstnanec velkých firem. Když jsem začínal, pracoval jsem ve velkých organizacích jako Standard Oil of California, americká námořní pěchota a Xerox. Doba, kterou jsem strávil v těchto organizacích, se mi líbila a mám příjemné vzpomínky, ale hluboko uvnitř vím, že nejsem typ zaměstnance. Líbí se mi společnosti zakládat, nikoli je provozovat. Takže obvykle nakupuji akcie malých společností, a někdy dokonce společnost založím a uvedu ji na trh. Na akciích začínajících společností lze vydělat velké bohatství a já tuto hru miluji. Mnoho lidí má strach z malých společností a považují je za rizikové. Rizikové jsou, to je pravda. Ale riziko je vždy menší, jestliže milujete to, do čeho investujete, rozumíte tomu a umíte hrát. Pokud se týká malých společností, moje investiční strategie je dostat investici zpátky do jednoho roku. Naproti tomu, moje strategie v nemovitostech je začít v malém a vyměňovat nemovitosti za větší a oddalovat placení daní ze zisku. Takto hodnota nesmírně roste. Obvykle si nemovitost neponechám déle než sedm let.

Mnoho let, i v době, kdy jsem byl v námořní pěchotě a Xeroxu, jsem dělal to, co mi bohatý táta doporučoval. Chodil jsem denně do práce, ale přesto jsem si hleděl svého. Byl jsem aktivní, pokud se týkalo mé kolonky aktiv: Obchodoval jsem s nemovitostmi a malými akciemi. Bohatý táta neustále zdůrazňoval důležitost finanční gramotnosti. Čím lépe budu rozumět účetnictví a řízení peněz, tím lépe budu analyzovat investice a eventuálně začnu stavět svou vlastní společnost.

Nikomu bych nedoporučoval založit společnost, jestli to opravdu nechce udělat. Se znalostmi, které mám o vedení společnosti, bych nikomu tento úkol nepřál. Jsou chvíle, kdy lidé nemohou najít zaměstnání a kdy je pro ně řešením založení firmy. Naděje na úspěch jsou však malé: devět z deseti firem zkrachuje během pěti let. Z těch, které přežijí prvních pět let, opět devět z deseti postupně odpadne. Takže jenom tehdy, když máte opravdovou touhu mít svou vlastní společnost, to doporučuji. Jinak si ponechte své zaměstnání a hleďte si svého.

Když říkám hleďte si svého, mám na mysli budujte a udržujte kolonku aktiv silnou. Jakmile tam jednou dostanete peníze, nikdy jim nedovolte odejít. Berte to takto: jakmile peníze vstoupí do vaší kolonky aktiv, stanou se vašimi zaměstnanci. Nejlepší věc na penězích je, že pracují 24 hodin denně a mohou pracovat mnoho generací. Ponechte si svoje zaměstnání, buďte svědomití, tvrdě pracující zaměstnanci, ale budujte svou kolonku aktiv.

S růstem peněžního toku si budete moci koupit luxus. Důležitý rozdíl je v tom, že bohatí lidé si kupují luxus až nakonec, zatímco chudí a střední vrstva mají sklon kupovat luxus jako první. Chudí a střed- ní třída často kupují luxusní věci, jako velké domy, diamanty, kožešiny, klenoty a lodě, protože chtějí vypadat jako boháči. Vypadají jako bohatí, ale ve skutečnosti se dostávají do většího a většího dluhu. Baroni, šlechta, vyšší střední třída, dlouhodobě bohatí lidé, nejdříve budovali svá aktiva. Až příjem vytvořený aktivy jim umožnil koupit luxus. Chudí a střední třída platí za luxus svým vlastním potem, krví a pozůstalostí určenou pro děti.

Opravdový luxus je odměna za investování do skutečných aktiv a jejich rozvoj. Když jsme například se ženou měli volné peníze, které pocházely z našich nájemních domů, šla a koupila si Mercedes. Nebylo zapotřebí žádného úsilí navíc nebo rizika na její straně, protože nájemní dům koupil auto. Musela však na něho počkat čtyři roky, zatímco portfolio realitní investice rostlo, až konečně začalo vynášet dostatečně velký tok peněz na koupi auta. Ale luxus, Mercedes, byl opravdovou odměnou, protože dokázal, že moje žena umí budovat svá aktiva. Mercedes pro ni teď znamená mnohem víc než jenom další pěkné auto. Znamená to, že použila finanční inteligenci, aby si ho mohla dovolit.

Většina lidí jde a impulzivně si koupí nové auto nebo nějaký jiný luxus na úvěr. Možná jsou znuděni a jenom chtějí novou hračku. Nakupovat luxus na kredit často způsobuje, že člověk bude mít na tu luxusní věc dříve nebo později vztek, protože takto způsobený dluh se mu stane finanční zátěží.

Potom, co jste obětovali čas, investovali a budovali svůj byznys, jste připraveni přidat magický dotek - největší tajemství bohatých.

Tajemství, se kterým bohatí všechny s velkým náskokem předběhnou ostatní. Je to odměna na konci cesty za to, že jste vytrvale obětovali čas a hleděli si svého.

Pamatuji si, jak nám ve škole vyprávěli příběh o Robinu Hoodovi a jeho veselé družině. Můj učitel si myslel, že to je překrásný příběh romantického hrdiny typu Kevina Costnera, který bohatým bral a chudým dával. Můj bohatý táta se na Robina Hooda nedíval jako na hrdinu, ale jako na lumpa.

Třebaže Robin Hood už dávno odešel, jeho stoupenci stále žijí. Často slyším, jak lidé říkají: "Proč to nezaplatí boháči?" Nebo "Bohatí by měli platit větší daně a ty by se měly rozdat chudým."

Tato myšlenka Robina Hooda, bohatým brát a chudým dávat, se stala největším utrpením chudých a střední třídy. Důvodem, proč je střední vrstva tak těžce zdaněna, jsou ideály Robina Hooda. Pravou skutečností je, že bohatí nejsou zdaněni. Je to střední třída, zvláště vzdělaná střední třída s vyšším příjmem, která doplácí na chudé.

Abychom tomu dobře porozuměli, musíme se na to podívat z historického hlediska. Musíme se podívat na historii daní. Můj vysoce vzdělaný táta byl odborník na historii vzdělávání, zato můj bohatý táta se označoval za experta na historii daní.

Bohatý táta mně a Mikeovi vysvětloval, že v Anglii a v Americe původně daně neexistovaly. Příležitostně se daně dočasně vymáhaly, aby se zaplatily války. Král nebo prezident nechal rozhlásit, aby mu všichni "píchli". Daně se vybíraly v Británii na válku proti Napoleonovi od roku 1799 do 1816 a v Americe se daně vybíraly od roku 1861 do 1865 na zaplacení občanské války.

V roce 1874 se v Anglii stala daň z příjmu permanentním odvodem občanů. V roce 1913 se daň z příjmu stala ve Spojených státech stálou položkou přijetím 16. doplňku Ústavy. V určitém období byli Američané proti daním. Bylo to nadměrné zdanění čaje, které vedlo k slavné bostonské vzpouře označované jako "čajový dýchánek", která pomohla roznítit boj za americkou nezávislost. Jak v Anglii, tak v Americe trvalo přibližně 50 let, než se podařilo prosadit myšlenku pravidelné daně z příjmu.

Tato historická data neříkají, že obě daně byly původně namířeny pouze proti bohatým. Bohatý táta chtěl, abychom s Mikem pochopili právě tento bod. Vysvětlil, že idea daní se stala populární a přijatelná pro většinu lidí tím, že se chudým a střední třídě tvrdilo, že daně vznikly jen na potrestání bohatých. Proto masy volily tento zákon, který se stal ústavně legální. Ačkoliv byl původně určen na potrestání bohatých, ve skutečnosti to skončilo tak, že trestal právě ty, kteří pro něj hlasovali, chudé lidi a lidi střední třídy.

"Jakmile vládě zachutnaly peníze, chuť rostla," řekl bohatý táta. "Tvůj táta a já se od sebe lišíme. On je státní byrokrat a já jsem kapitalista. Naše odměny a náš úspěch jsou posuzovány na základě opačného chování. On dostane zaplaceno za to, že utrácí peníze a najímá lidi. Čím víc utratí a čím víc lidí najme, tím větší je jeho organizace. Čím je jeho státní organizace větší, tím získá větší respekt. Zato v moji organizaci si mě moji investoři cení tím víc, čím méně najmu lidí a čím méně utratím peněz. Proto nemám rád státní úředníky. Jejich cíle se liší od cílů většiny obchodníků. Když roste vláda, je na její provoz zapotřebí víc a víc daňových dolarů."

Můj vzdělaný táta upřímně věřil, že vláda by měla pomáhat lidem. Miloval Johna E Kennedyho a zvláště myšlenku Mírových sboru. Ta se mu tak zamlouvala, že s mou mámou pracovali v Mírových sborech a zaučovali dobrovolníky, kteří měli jet do v Malajsie, Thajska a Filipín. Neustále usilovalo další dotace a zvýšení rozpočtu, aby mohl najmout víc lidí jak ve svém zaměstnání v ministerstvu školství, tak u Mírových sboru. To byla jeho práce.

Od deseti let jsem slýchával svého bohatého tátu říkat, že státní zaměstnanci jsou smečka líných zlodějů, a můj chudý táta říkal, že boháči jsou chamtiví gauneři, kteří by měli platit vyšší daně. Názory obou stran jsou cenné. Nebylo lehké pracovat pro jednoho z největších kapitalistů ve městě a pak přijít domů k otci, který byl prominentním vládním činitelem. Nebylo snadné rozpoznat, komu věřit.

Nicméně, když budete studovat historii daní, vyvstane zajímavá perspektiva. Jak jsem řekl, přijetí daní bylo možné jen díky tomu, že masy věřily v ekonomickou teorii Robina Hooda, tj. bohatým brát a rozdávat všem ostatním. Problém byl v tom, že chuť vlády po penězích byla tak velká, že daně musely být brzy vybírány i od střední třídy, a odsud to "prosakovalo dolů".

Bohatí na druhé straně zahlédli příležitost. Nehrají podle stejných pravidel. Jak jsem již uvedl, bohatí už znali korporace,. které se staly populární v dobách plachetních lodí. Bohatí založili korporace jako prostředek na snížení rizika každé jejich plavby. Boháči vložili své peníze do korporace, aby plavbu financovali. Korporace pak pronajala posádku, která odplula do Nového světa hledat poklady. Jestliže se loď ztratila, posádka přišla o život, ale ztráta boháčů se vztahovala pouze na peníze, které investovali do konkrétní plavby. Následující diagram ukazuje, jak struktura korporace stojí mimo vaši osobní výsledovku a rozvahu.

. Při překládání slova "corporation" se většinou používá termín korporace, ale existují i známější výrazy: akciová společnost, podnik apod. V Americe se korporací nemyslí jen nadnárodní společnost. Při založení korporace se mnohdy nevyžaduje ani minimální kapitál, a tím se mt1že stát, že korporace má pouze jednoho zaměstnance.

Znalost síly legální struktury korporace je to, co opravdu dává bohatým nesmírnou výhodu nad chudými a střední třídou. Díky tomu, že mě učili dva otcové, jeden socialista a druhý kapitalista, rychle jsem poznal, že kapitalistická filozofie mi dává větší finanční smysl. Připadalo mi, že se socialisté v konečném slova smyslu penalizují vzhledem ke svému nedostatečnému finančnímu vzdělání. Bez ohledu na to, s čím dav "berte bohatým" přišel, bohatí si vždycky našli způsob, jak nad nimi vyzrát. Tímto způsobem byli nakonec lidé střední vrstvy. zatíženi daní. Bohatí přelstili intelektuály jen díky tomu, že rozuměli síle peněz, předmětu, který se ve škole nevyučuje.

Jak bohatí přelstili intelektuály? Jakmile byla jednou daň "berte bohatým" ustanovena, hotovost začala proudit do státních pokladen. Zpočátku byli lidé šťastni. Peníze se rozdaly mezi státní zaměstnance a bohaté. Státním zaměstnancům šly v podobě zaměstnání a důchodů a bohatým prostřednictvím jejich továren, když obdrželi státní zakázky. Z vlády se stala velká zásobárna peněz, ale problém byl ve finančním managementu těchto peněz. V podstatě neexistuje recirkulace. Jinými slovy, když jste státním úředníkem, vládní strategií je zbavit se nadbytečných peněz. Když se vám nepodaří utratit přidělené finance, riskujete, že vám peníze příště nepřidělí. Rozhodně vás nebudou považovat za efektivního. Obchodníci na druhé straně jsou odměňování za to, že mají nadbytek peněz, a dostává se jim uznání za jejich výkonnost.

S růstem zvyšujících se vládních výdajů rostla potřeba dalších peněz a myšlenka "berle bohatým" se upravila a začala zahrnovat i lidi s nižšími příjmy, až se dostala k těm samým lidem, kteří tento systém volili, k chudým lidem a střední vrstvě.

Praví kapitalisté použili své finanční vědomosti, aby našli způsob, jak uniknout. Vrátili se pod ochranu korporace. Korporace chrání bohaté. Avšak lidé, kteří nikdy korporaci nezaložili, nevědí, že korporace není nic hmatatelného. Korporace je jenom složka s právními dokumenty, která leží v kanceláři právního zástupce státem registrovaného. Není to obrovská budova s názvem korporace. Není to továrna nebo skupina lidí. Korporace je pouze právní dokument, který vytváří zákonný orgán bez duše. Bohatství bohatých bylo znovu ochráněno. Využití korporací se opět stalo populární, když zákony o dani z příjmu byly schváleny - protože daň z příjmu pro korporaci byla nižší než daň jednotlivců. A kromě toho, jak již bylo popsáno, jisté výdaje se mohly platit z peněz korporace před zdaněním.

Válka mezi těmi, co majetnými, a těmi, co nemají nic, se táhne stovky let. Dav s heslem "berle bohatým" versus bohatí. Bitva probíhá kdykoliv a kdekoliv vznikají zákony. Bitva bude trvat navždy. Problém je v tom, že prohrají ti lidé, kteří nejsou informováni. Ti, kteří denně vstávají, chodí svědomitě do práce a platí daně. Kdyby jenom pochopili, jakým způsobem hrají hru bohatí, mohli by to také tak hrát. Pak by se také mohli vydat na cestu k finanční nezávislosti. Proto mi vždycky naskočí husí kůže, když slyším, jak rodiče radí svým dětem, aby chodily do školy, aby si mohly najít jisté a zaručené zaměstnání. Zaměstnanec s jistou a zaručenou prací nemá bez finanční inteligence možnost úniku.

Průměrní Američané dnes pracují pět až šest měsíců pro vládu, než vydělají na zaplacení svých daní. Podle mého názoru je to moc dlouhá doba. Čím víc pracujete, tím větší platíte daně. Proto si myslím, že myšlenka "berte bohatým" se obrátila proti lidem, kteří ji sami prosazovali.

Pokaždé, když se lidé snaží potrestat bohaté, bohatí se jednoduše nedají, ale reagují. Mají peníze, moc a zájem věci změnit. Nesedí jen tak a neplatí dobrovolně větší daně. Hledají způsoby, jak snížit své daňové zatížení. Najímají si chytré právníky a účetní a přesvědčují politiky, aby změnili zákony nebo vytvořili legální skuliny. Mají prostředků na to, aby se tyto změny uskutečnily.

Daňový zákoník Spojených státl1 také umožňuje ušetřit na daních i jinými způsoby. Většina z těchto prostředků je dostupná komukoliv ale jsou to většinou bohatí, kteří je obvykle vyhledávají, protože si hledí svého. Například ,,1031" je v žargonu označení pro Sekci 1 031 daňového zákona, která dovoluje prodávajícímu oddálit placení daně z nemovitosti, která je prodána za účelem finančního zisku výměnou za dražší nemovitost. Nemovitosti jsou jedním z investičních prostředků, které dovolují tak velkou daňovou výhodu. Jak dlouho obchodujete za vyšší hodnotu, tak dlouho nebudete zdaněni ze zisku, dokud neprodáte. Lidé, kteří nevyužijí těchto legálně nabízených daňových úlev se okrádají o jedinečnou příležitost si vybudovat svou kolonku aktiv:

Chudí lidé a střední třída podobné zdroje nemají. Sedí a dovolí vládě, aby jim napíchala do žil jehly, a dárcovství krve může začít. Dnes a denně mě šokuje, kolik lidí platí víc na daních nebo mají menší odpočty jen proto, že se bojí státního aparátu. Vím, jak hrůzostrašný a ponižující daňový úředník může být. Měl jsem přátele, kteří přišli o svůj byznys nebo ho museli zavřít jenom proto, aby později zjistili, že stát pochybil. Jsem si toho všeho vědom. Ale pracovat od ledna do poloviny května je vysoká cena za takové ponížení. Ani můj chudý táta, ani můj bohatý táta se nikdy nebránili. Bohatý táta hrál hru jenom chytřeji, a to prostřednictvím korporací - největším tajemstvím bohatých.

Možná si vzpomínáte na první lekci, kterou jsem se naučil od svého bohatého táty. Byl jsem malý devítiletý chlapec a musel jsem čekat, až bude mít bohatý táta čas se mnou mluvit. Často jsem seděl v jeho kanceláři a čekal, až se "na mě dostane řada". Přehlížel mě záměrně. Chtěl, abych si všiml jeho moci a toužil ji mít jednou sám pro sebe.

Celá ta léta, kdy jsem se od něho učil, mi vždycky připomínal, že v poznání je síla. A s penězi přichází velká moc, která vyžaduje správné vědomosti, abychom si peníze udrželi a rozmnožili. Bez těchto vědomostí si s vámi svět pohrává. Bohatý táta mně a Mikeovi neustále připomínal, že největší tyran nebyl šéf nebo nadřízený, ale daňový úředník. Ten si vždycky vezme víc peněz, když mu to dovolíte.

Jestli peníze pracují pro mě nebo jestli já pracuji pro peníze, to je opravdu jen a jen o moci. To je první lekce. Jestliže pracujete pro peníze, dáváte moc svému zaměstnavateli. Jestliže peníze pracují pro vás, moc máte vy a ovládáte ji.

Když jsme získali poznání o tom, jak pro nás peníze mohou pracovat, chtěl bohatý táta, abychom byli finančně chytří a nenechali se tahat za nos. Musíte vědět, jak zákon a systém funguje. Když to nevíte, pak vás snadno ošidí. Jestliže to víte, máte naději. Proto tolik platil chytrým daňovým účetním a právníkům. Bylo to levnější, než platit vládě. Nejlepší lekce, kterou mi dal a kterou jsem používal většinu svého života, je: "Buď chytrý a nebudou s tebou tolik postrkovat." Znal zákon, protože zákon dodržoval. Znal zákon, protože věděl, že je drahé ho neznát. "Když víš, že máš pravdu, nebojíš se bojovat," i kdyby proti vám stál Robin Hood a jeho veselá družina.

Můj vysoce vzdělaný táta mě vždycky povzbuzoval, abych si našel dobrou práci u nějaké úspěšné společnosti. Mluvilo výhodách jako "vypracovat se nahoru po žebříku korporace". Neuvědomoval si, že když budu pouze záviset na výplatě zaměstnavatele, stane se ze mě poslušná kráva, kterou budou dojit.

Když jsem svému bohatému tátovi řekl, co mi poradil můj otec, jenom se usmál a komentoval to slovy: "Proč ten žebřík nevlastnit?"

Jako malý kluk jsem tomu nerozuměl, co tím myslel můj bohatý táta, mít vlastní korporaci. Byla to myšlenka, která se zdála nemožná a zastrašující. Ačkoliv mě vzrušovala, mládí mi nedovolovalo vidět možnost, že dospělí budou jednoho dne pracovat pro mou vlastní společnost.

Nebýt bohatého táty, následoval bych pravděpodobně svého vzdělaného tátu. Byly to jenom občasné připomínky bohatého táty, které udržovaly při životě myšlenku mít svou vlastní společnost a držely mě na této cestě. Když mi bylo patnáct, šestnáct, věděl jsem, že se nedám po cestě, kterou mi doporučoval můj vzdělaný táta. Nevěděl jsem, jak to udělám, ale byl jsem přesvědčen, že nepůjdu tam, kam se vydala většina mých spolužáků. Toto rozhodnutí změnilo můj život. Teprve když mi bylo kolem dvaceti pěti let, začala mi rada bohatého táty dávat větší smysl. Právě jsem skončil u námořní pěchoty a začal pracovat v Xeroxu. Vydělával jsem hodně peněz, ale pokaždé jsem byl zklamaný, když jsem se podíval na svou výplatu. Srážky byly velmi vysoké a čím víc jsem pracoval, tím větší byly i odvody. Když jsem byl úspěšnější, moji šéfové mluvili o povýšení a větším platu. Bylo to lichotivé, ale slyšel jsem, jak mi můj bohatý táta našeptává: "Pro koho pracuješ? Kdo díky tobě bohatne?" ~

V roce 1974, když jsem stále pracoval v Xeroxu, jsem založil svou první společnost a začal si "hledět svého". Již jsem měl nějaká aktiva:

v kolonce aktiv, ale nyní jsem byl odhodlán to zvětšit. Výplaty se všemi srážkami způsobily, že rady mého bohatého táty za všechny ty roky dávaly smysl. Viděl jsem, co by mě čekalo, kdybych následoval rady i svého vzdělaného táty.

Mnoho zaměstnavatelů si myslí, že radit svým zaměstnancům, aby si hleděli svého, škodí jejich byznysu. Pro některé jedince to určitě platí, ale pokud se týkalo mě, stal se ze mne lepší zaměstnanec, když jsem se soustřeďoval na svůj byznys a budoval aktiva. Měl jsem cíl. Chodil jsem brzy do práce, pracoval svědomitě a vydělával pokud možno co nejvíc peněz, abych mohl začít investovat do nemovitostí. Havaj byla před rozmachem a dalo se tam nesmírně zbohatnout. Čím víc jsem si uvědomoval, že jsme na počátku vzestupu, tím víc kopírek jsem prodal. Čím víc jsem prodal, tím víc jsem si vydělal a pochopitelně jsem o to víc odváděl ze své výplaty. Bylo to inspirující. Tak strašně jsem se chtěl dostat z pasti zaměstnance, že jsem pracoval víc, ne méně. Kolem roku 1978 jsem byl neustále jedním z pěti nejlepších prodejců, často jsem byl první. Strašně jsem se chtěl dostat z krysího závodu.

Za necelé tři roky jsem vydělal víc ve své vlastní malé společnosti, což byla realitní holdingová společnost, než jsem vydělal v Xeroxu. A peníze, které jsem vydělával v kolonce aktiv, ve své společnosti, byly peníze, které pracovaly pro mě. Ne já, klepáním na dveře a prodáváním kopírek. Rada mého bohatého táty dávala mnohem větší smysl. Brzy byl tok peněz z mých nemovitostí tak velký, že mi moje společnost koupila mé první Porsche. Moji spolupracovníci z Xeroxu si mysleli, že utrácím své provize. Ne. Investoval jsem je do aktiv.

Moje peníze tvrdě pracovaly, aby vydělaly víc peněz. Každý dolar v mé kolonce aktiv byl skvělý zaměstnanec, který tvrdě pracoval, aby "vyrobil" další zaměstnance a koupil svému pánovi nové Porsche za dolary před zdaněním. Začal jsem pro Xerox pracovat ještě víc. Můj plán fungoval a Porsche byl toho důkazem.

Tím, že jsem aplikoval lekce, které jsem se naučil od svého bohatého táty, byl jsem schopen se dostat z pověstného "krysího závodu" a ukončit zaměstnanecký poměr v mladém věku. Bylo to možné díky důkladným finančním vědomostem, které jsem získal prostřednictvím těchto lekcí. Bez těchto finančních vědomostí, které nazývám finanční IQ, by má cesta k finanční nezávislosti byla mnohem obtížnější. Nyní učím ostatní ve finančních seminářích a věřím, že s nimi mohu sdílet své poznání. Kdykoliv mám přednášku, připomínám lidem, že finanční IQ se skládá z poznání čtyř rozsáhlých odborných oblastí.

1. Účetnictví. Účetnictví nazývám finanční gramotnost. Životně důležitá schopnost, jestliže chcete vybudovat impérium. Čím větší máte odpovědnost za víc peněz, tím větší je nutná přesnost, jinak se dům zhroutí. Toto je levá strana mozku, neboli detaily. Finanční gramotnost je schopnost číst a rozumět finančním údajům. Tato schopnost vám dovolí rozpoznat slabé a silné stránky jakéhokoliv byznysu.

2. Investování. Investování je podle mě nauka o vydělávání peněz penězi. Patří sem strategie a vzorce. Toto je pravá strana mozku nebo-li kreativní část.

3. Porozumění trhu. Nauka o nabídce a poptávce. Je nutné znát "technické" aspekty trhu, který řídí emoce. Hračka Elmo během vánoc v roce 1996 je příklad technického neboli emočně řízeného trhu. Dalším tržním faktorem je "fundamentální" neboli ekonomický smysl investice. Dává nebo nedává investice smysl na základě současných tržních podmínek?

Mnoho lidí si myslí, že koncept investování a porozumění trhu je pro děti příliš komplikovaný. Nevidí, že děti ho znají intuitivně. Pro ty, kdo nevědí, co hračka Elmo je, je to figurka z dětského televizního programu Sesame Street, která byla velmi dotěrně nabízena dětem před Vánocemi. Většina dětí ji chtěla mít a měly ji na svém seznamu Ježíškovi. Mnoho rodičů se zamýšlelo, zdali společnost záměrně neuvedla výrobek na trh, zatímco pokračovala ve vánoční reklamě. Díky vysoké poptávce a malé nabídce vznikla panika. Jelikož hračky nebyly v obchodech k dostání, spekulanti viděli příležitost vydělat si malé jmění na zoufalých rodičích. Nešťastní rodiče, kteří hračku nesehnali, byli nuceni na Vánoce koupit něco jiného. Nesmírná popularita hračky Elmo mi nedávala smysl, ale slouží jako jedinečný příklad ekonomie nabídky a poptávky. Totéž platí o akciích, dluhopisech, nemovitostech a na trhu s baseballovými kartami.

4. Zákon. Využití korporace založené na technických znalostech účetnictví a trhu může například pomoci explozivnímu nárůstu. Člověk, který ví o daňových výhodách a ochraně, které poskytují korporace, může zbohatnout mnohem rychleji než ten, kdo je zaměstnanec nebo jediný vlastník malého podniku. Je to takový rozdíl, jako mezi člověkem, který jde pěšky, a člověkem, který letí. Platí to především tehdy, začne-li se jednat o bohatství z dlouhodobého hlediska.

a) Daňové výhody. Korporace může dělat tolik věcí, které jednotlivec nemůže. Například hradit výdaje před zaplacením daní. Je to celá oblast odborných znalostí, která je velmi vzrušující, ale pokud nemáte značná aktiva nebo byznys, je zbytečné se o ni rozepisovat.

Zaměstnanci si vydělají nějaké peníze, zaplatí daně a snaží se žít z toho, co jim zůstane. Korporace vydělá peníze, utratí všechno, co může, a zdaní to, co zůstane. Je to jedna z největších legálních daňových skulin, které bohatí využívají. Je snadné si je zařídit a nejsou drahé, jestliže vlastníte investice, které vytvářejí dostatečný tok peněz.

Když například vlastníte korporaci - dovolenou představuje schůze správní rady na Havaji. Pojištění, opravy a další výdaje spojené s autell1 jdou do nákladů společnosti. Členství ve fitness klubu je výdaj společnosti. Většina jídel v restauraci jsou částečné výdaje. A tak dále, a tak dále - ale dělejte to legálně s penězi před zdaněním.

b) Ochrana před soudním procesem. Žijeme ve svárlivé společnosti. Všichni si dělají nárok na kousek vašeho koláče. Bohatí ukryjí své bohatství za korporace a trusty, aby ochránili svá aktiva před věřiteli. Když někdo žaluje bohatého člověka, obvykle narazí na spousty zákonných ochran a často zjistí, že bohatý člověk ve skutečnosti nic nemá. Všechno ovládá, ale nic nevlastní. Chudí lidé a lidé střední třídy se snaží vlastnit všechno a vláda nebo spoluobčané, kteří rádi žalují bohaté, je o to oberou. Naučili se to z příběhu o Robinu Hoodovi - bohatým brát a chudým dávat.

Cílem této knihy není zacházet do detailů, jak vlastnit korporaci. Chci však říci, jestliže vlastníte jakékoli zákonné prostředky, začal bych se co nejrychleji víc zajímat o výhodách a ochraně, které nabízejí korporace. Existuje mnoho knih, které se tímto tématem zabývají, které podrobně popisují výhody, a dokonce vám ukážou nezbytné kroky, které musíte udělat, chcete-li založit korporaci. Zvláště jedna kniha, Inc. And Grow Rích (Korporace a jak zbohatnout) předkládá úžasný pohled na moc soukromých korporací.

Finanční IQ je ve skutečnosti součinnost mnoha dovedností a talentů. Řekl bych však, že je to kombinace čtyř technických dovedností již vyjmenovaných, které tvoří základní finanční inteligenci. Jestliže usilujete o velké bohatství, pak kombinace těchto dovedností velmi zesílí vaši finanční inteligenci.

A proto doporučujeme, abyste vlastnili svou vlastní korporaci založenou na svých aktivech jako součást vaší vlastní všeobecné finanční strategie.

Včera večer jsem si odpočíval od psaní a díval se v televizi na příběh o mladém muži jménem Alexander Graham Bell. Bell si právě nechal patentovat telefon a narůstaly mu starosti, protože poptávka po jeho novém vynálezu byla nesmírně velká. Potřeboval větší společnost, a proto se obrátil na giganta té doby, na Western Union, a požádal je, zdali by koupili jeho patent a jeho maličkou společnost. Za všechno chtěl 100 000 dolarů. Prezident Western Unionu se mu vysmál a odmítl ho se slovy, že cena je absurdní. Zbytek příběhu je historie. Vznikl multimiliardový průmysl a zrodilo se AT&1:

Hned po pořadu o Alexandru Grahamovi Bellovi šly večerní zprávy, kde byl pořad o dalším propouštění v jedné místní firmě. Dělníci Se zlobili a stěžovali si, že se firemní vedení chová nespravedlivě. Jeden, asi pětačtyřicetiletý manažer, kterého propustili, měl s sebou před továrnou ženu a dvě děti a prosil stráže, aby mu dovolili mluvit

S majiteli. Chtěl je požádat, aby znovu zvážili jeho propuštění. Právě si koupil dům a měl strach, že ho ztratí. Kamera se soustředila na jeho prosby, aby ho mohl vidět celý svět. Samozřejmě to připoutalo moji pozornost.

Od roku 1984 učím profesionálně. Byla to velká a přínosná zkušenost. Je to ale zároveň profese, která mě zneklidňuje. Učil jsem tisíce lidí a shledávám, že my všichni, včetně mě, máme jedno společné. Máme nesmírný potenciál a jsme obdařeni dary. Nicméně nás jedna věc brzdí, a to větší či menší pochybnost o sobě. Nebrzdí nás ani tak nedostatek technických informací, jako spíš nedostatek sebedůvěry. Někdo je ovlivněn víc, někdo méně.

Jakmile dokončíme školu, většina z nás si uvědomí, že nerozhodují vysokoškolské tituly nebo známky. Ve skutečném světě, mimo akademickou půdu, je zapotřebí něčeho jiného než pouhé diplomy. Mám za to, že tomu říkají kuráž, opovážlivost, být pánem situace, smělost, odvaha, mazanost, troufalost, neústupnost a brilantnost. Tento faktor, ať už ho nazýváme jakkoliv, rozhodne v konečném slova smyslu o budoucnosti jedince víc než známky ze školy.

V každém z nás jsou tyto vlastnosti - odvaha, brilantnost, nebojácnost. Existuje také rub těchto vlastností: existují lidé, kteří padnou na kolena a žadoní, je-li to nutné. Po ročním pobytu ve Vietnamu 1 jsem jako pilot námořní pěchoty v sobě dokonale poznal obě tyto stránky. Jedna není lepší než druhá.

Nicméně, jako učitel jsem poznal, že nadměrný strach a pochybnosti v sebe samého nejvíc potlačují osobního génia. Může mi puknout srdce, když vidím, že studenti znají odpovědi, ale chybí jim kuráž, aby podle těchto odpovědí jednali. Ve skutečném světě spíš uspějí odvážní než inteligentní.

Z osobní zkušenosti mohu říct, že váš finanční génius potřebuje jak technické znalosti, tak odvahu. Je-li strach příliš velký, génius je potlačen. Ve svých přednáškách především vybízím studenty, aby se naučili riskovat, byli odvážní a dovolili svému géniu proměnit strach v sílu a brilanci. U někoho to zabere, jiné to zastraší. Zjistil jsem, že jakmile se začne jednat o peníze, většina lidí raději hraje bezpečně. Setkal jsem se s otázkami jako: Proč riskovat? Proč bych se měl otravovat a vyvíjet finanční IQ? Proč bych se měl starat o svou finanční gramotnost?

Odpověď zní: "Abyste měli víc možností." Stojíme před obrovskými změnami. Začal jsem příběhem o mladém vynálezci Alexandru Grahamovi Bellovi. V letech, která přijdou, bude existovat víc lidí jako on. Bude zde hodně lidí jako BilI Gates a každý rok budou na celém světě vznikat nesmírně úspěšné společnosti jako Microsoft. A také bude víc bankrotů, větší nezaměstnanost a propouštění.

Proč byste se tedy měli otravovat a vyvíjet své finanční IQ? Kromě vás to nikdo nedokáže zodpovědět. Mohu vám však říci, proč to dělám já. Dělám to, protože žijeme v nejvíc vzrušující době. Raději budu vítat změny, než se jich hrozit. Radši budu vzrušený z toho, že vydělávám miliony, než si dělat starosti, že nedostanu vyšší plat. Období, ve kterém se nacházíme, je nejvzrušenější doba, něco, co tu ještě v historii světa nebylo. Lidé budoucích generací se na toto období budou dívat a říkat, jaká vzrušující doba to musela být. Stará doba umřela a narodila se nová. Byla to doba plná zvratů, ale byla vzrušující.

Proč se tedy obtěžovat a vyvíjet své finanční IQ? Protože když to uděláte, budete nesmírně prosperovat. A když to neuděláte, toto časové období bude strašlivé. Bude to doba, kdy můžete pozorovat, jak někteří lidé jdou směle kupředu, zatímco jiní se zuby nehty drží hnijících záchranných kruhů.

Pozemek byl bohatství před 300 lety. Člověk, který vlastnil pozemek, byl bohatý. Pak to byly továrny a výroba a převaha Ameriky rostla. Průmyslníci vlastnili bohatství. Dnes to jsou informace. Člověk, který má nejčerstvější informace, vlastní bohatství. Problém je, že informace oblétnou svět rychlostí světla. Nové bohatství nemůže být omezeno pomezními čárami a hranicemi jako pozemky a továrny. Změny budou rychlejší a dramatičtější. Počet nových multimilionáři nesmírně vzroste. Budou zde však i ti, kteří zůstanou pozadu.

Dnes shledávám, že mnoho lidí zápasí a pracuje mnohem usilovněji jen proto, že lpí na starých myšlenkách. Chtějí, aby věci zůstaly jako dříve; brání se změnám. Znám lidi, kteří ztrácejí svá zaměstnání nebo své domy a obviňují technologii, ekonomiku nebo svého šéfa. Smutné je, že nevidí, že oni sami mohou být příčinou. Staré myšlenky jsou jejich největší pasiva. Jsou to pasiva jen proto, že nedokážou rozpoznat, že myšlenka nebo způsob, jakým se něco dělalo, bylo aktivum včera, ale včerejšek už pominul.

Jednou odpoledne jsem učil investování a používal hru CASHF- LOW jako učební pomůcku. Jedna moje známá si přivedla na přednášku kamarádku, která se nedávno rozvedla a docela se spálila při rozvodovém řízení, a proto hledala pomoc. Její přítelkyně si myslela, že jí seminář pomůže.

Hra je vytvořena tak, že pomáhá lidem pochopit, jak peníze pracují. Když hrají, naučí se, jaké jsou vztahy mezi výsledovkou a rozvahou. Naučí se, jak mezi nimi "tečou peníze" a jak cesta k bohatství vede prostřednictvím zvýšení měsíčního peněžního toku v kolonce aktiva až k bodu, kdy převyšují jejich měsíční výdaje. Jakmile se jim to jednou podaří, můžou se dostat z "krysího závodu" na "rychlodráhu".

Jak jsem již řekl, někteří lidé hru nenávidí, jiní ji milují a ostatním uniká pointa. Této ženě unikla jedinečná příležitost se něco naučit. V otvíracím kole si vytáhla kartičku "doo-dad"*, na které byla jachta. Zpočátku byla šťastná. "Jé, dostala jsem loď!" Potom, když se jí kamarádka snažila vysvětlit, jak čísla fungují na její výsledovce a rozvaze, začala být rozmrzelá, protože nikdy nemilovala matematiku. Lidé u stolu čekali, zatímco jí její přítelkyně vysvětlovala vztah mezi výsledovkou, rozvahou a měsíčním tokem peněz. Když poznala, jak čísla fungují, náhle ji došlo, že ji její loď ujídá zaživa. Později ve hře také "dočasně přišla o práci" a "narodilo se jí dítě". Hra pro ni byla strašná.

Po lekci za mnou má známá přišla a řekla mi, že její přítelkyně je rozčílená. Zúčastnila se semináře, aby se naučila investovat, a nelíbilo se jí, že strávila tolik času tak hloupou hrou.

Moje známá se jí snažila vysvětlit, že by se měla podívat do svého nitra, aby zjistila, zdali hra náhodou "neodrážela" její vlastnosti, když to slyšela, požadovala peníze zpět. Řekla, že již samotná myšlenka, že

* Doo-dad = neočekávané a často zbytečné věci, za které utrácíme peníze.

by hra mohla být odrazem jejích vlastností, byla komická. Dostala zpátky své peníze a odešla.

Od roku 1984 jsem vydělal miliony na tom, co školní systém nedělá. Většina učitelů ve škole přednáší. Jako student jsem přednášky nenáviděl; rychle jsem se začal nudit a nedokázal jsem se soustředit.

Takže jsem začal vyučovat pomocí her a simulací. Vždycky jsem povzbuzoval dospělé studenty, aby se dívali na hry jako na odraz toho, co již znají a co se potřebují naučit. A co je nejdůležitější, hra je odrazem chování hráče. Poskytuje okamžitou zpětnou vazbu. Místo aby vám učitel přednášel, hra vám dává osobní lekci šitou přesně na míru.

Moje známá mi jednou zavolala a sdělila mi nejnovější zprávy o své přítelkyni, která odešla. Řekla, že už je v pořádku, že se uklidnila. Když o všem v klidu přemýšlela, uvědomila si, že existuje mezi hrou a jejím životem souvislost.

Ačkoliv ani ona, ani její manžel nevlastnili loď, měli všechno ostatní, co si člověk dovede představit. Po rozvodu byla rozhněvaná jednak proto, že její manžel odešel s mladší ženou, a jednak proto, že po dvaceti letech manželství nenashromáždili příliš mnoho aktiv. Nemohli se prakticky o nic podělit. Jejich dvacetiletý manželský život byl nesmírně zábavný, ale jediné, co se jim podařilo nashromáždit, byly tuny zbytečností.

Poznala, že její hněv na čísla - výsledovku a rozvahu - pocházej z neznalosti. Myslela si, že finance jsou mužská záležitost. Starala se o dům a zábavu a on o finance. Byla si skoro stoprocentně jistá, že v posledních pěti letech manželství před ní ukrýval peníze. Zlobila se na sebe za to, že si neuvědomovala, co se děje s penězi, a že nevěděla o té druhé ženě.

Svět nám neustále zajišťuje zpětné vazby, stejně jako stolní hra. I Mohli bychom se mnohému naučit, kdybychom se lépe naladili. Nedávno jsem si stěžoval své ženě, že se mi v čistírně srazily kalhoty. Moje žena se pousmála a píchla mě do břicha, aby mi naznačila, že se nesrazily kalhoty, ale že něco jiného narostlo na objemu - já!

Hra CASHFLOW byla stvořena tak, aby poskytla každému hráči zpětné vazby. Jejím cílem je dát vám na vybranou. Jestliže si vytáhnete kartičku s jachtou, a tím se dostanete do dluhu, otázka je: "Tak co teď uděláte?". S kolika finančními možnostmi,dokážete přijít. To je smyslem hry: naučit hráče myslet a vymýšlet různé nové finanční kombinace. ~

Viděl jsem tuto hru hrát víc než tisíc lidí. Lidé, kteří se dostanou z "krysího závodu" nejrychleji, jsou lidé, kteří rozumějí číslům a mají kreativní finanční myšlení. Dokážou rozpoznat různé finanční možnosti. Lidé, kterým to trvá nejdéle, jsou lidé, kteří nejsou obeznámeni s čísly a mnohdy nerozumějí síle investování. Bohatí lidé jsou často kreativní a uvážlivě riskují.

Viděl jsem hrát CASHFLOW lidi, kteří získali ve hře hodně peněz, : ale nevěděli, co s nimi. Mnozí z nich nebyli finančně úspěšní ani ve skutečném životě. Přestože mají peníze, všichni ostatní je předbíhají. To platí i ve skutečném životě. Existuje mnoho lidí, kteří mají spousty peněz, ale finančně se nikam nedostanou.

Omezovat své možnosti je stejné jako lpět na starých myšlenkách. Mám přítele z vysoké školy, který má nyní tři zaměstnání. Před dvaceti lety byl ze všech spolužáků nejbohatší. Když místní plantáž s cukrovou třtinou zavřeli, rozpadla se i společnost, pro kterou pracoval. V mysli mu zůstala jen jedna stará možnost: tvrdě pracovat. Problém byl, že nebyl schopen najít odpovídající práci a uznání svého dřívějšího postavení ve společnosti, a proto má nyní vyšší kvalifikaci na práce, které nyní vykonává, a jeho plat je nižší. Má tři zaměstnání, aby si vydělal na přežití.

Někdy si lidé, kteří hrají CASHFLOU stěžují, že nedostali tu "pravou" kartičku s příležitostí. A tak jen tak sedí. Znám takové lidi ze skutečného života. Čekají na "pravou" příležitost.

Viděl jsem lidi, kteří si vytáhli kartičku s "pravou" příležitostí, ale zase neměli dost peněz. Ti si potom stěžují, že by se z "krysího závodu" dostali, kdyby měli víc peněz. A tak jen tak sedí. I takové lidi znám ze skutečného života. Vidí všechny velké příležitosti, ale nemají peníze.

Také jsou lidé, kteří si vytáhnou kartičku s obrovskou příležitostí, hlasitě ji přečtou, ale nemají sebemenší ponětí, že jde o obrovskou příležitost. Mají peníze, doba je správně načasovaná, mají kartičku, ale nevidí, že se jim naskytla příležitost. Neuvědomují si, jak to zapadá do jejich finančního plánu uniknout z krysího závodu. Takových lidí je víc než všech ostatních dohromady. Většině lidí se životní příležitost zablýskne přímo před očima, ale oni ji nevidí. Objeví ji až o rok později, když už jsou všichni ostatní bohatí.

Finanční inteligence jednoduše znamená víc možností. Jestliže se vám příležitosti nenabízejí, co můžete udělat pro zlepšení svého finančního postavení? Jestliže vám příležitost spadne do klína, nemáte peníze a banka s vámi nechce mluvit, co ještě můžete udělat, abyste získali onu příležitost, která by pracovala ve váš prospěch? Jestliže jsou vaše předpoklady špatné, a to s čím počítáte, se neuskutečnilo, jak můžete proměnit citron v miliony? To je finanční inteligence. Ani se tak nejedná o to, co se děje, ale s kolika finančními řešeními dokážete přijít, abyste citron v miliony proměnili. Jde o to, jak jste tvůrčí v řešení finančních problémů.

Většina lidí zná jen jedno řešení: tvrdě pracovat, šetřit a půjčit si. Proč byste měli chtít zvětšit svou finanční inteligenci? Protože chcete být typem člověka, který je tvůrcem svého vlastního štěstí. Přijmete cokoliv a zlepšíte to. Málo lidí si uvědomuje, že štěstí se musí vytvářet. Stejně jako peníze. A když chcete být šťastnější a vytvořit víc peněz, místo abyste tvrdě pracovali, pak je důležitá vaše finanční inteligence. Jste-li typem člověka, který čeká na "pravou" příležitost, můžete čekat dlouho. Je to, jako kdybyste čekali, až se rozsvítí zelená pět kilometrů před vámi, než se vydáte na cestu.

Když jsme byli malí kluci, bohatý táta mně a Mikeovi neustále říkal: "Peníze nejsou skutečné." Občas nám připomněl, jak blízko jsme se dostali k tajemství peněz ten první den, když jsme začali "vyrábět peníze" v sádrových formách. "Chudí lidé a lidé střední třídy pracují pro peníze", říkával. "Bohatí peníze dělají. Čím víc si myslíte, že peníze jsou skutečné, tím hůře je budete vydělávat. Jestliže dokážete pochopit myšlenku, že peníze nejsou skutečné, rychleji zbohatnete."

"Tak co jsou?" ptali jsem se s Mikem. "Co jsou peníze, když ne skutečné?"

Jediné, co bohatý táta řekl, bylo: "Jsou to, na čem se dohodneme, že jsou."

Nejmocnější aktivum, které všichni máme, je naše mysl. Když je dobře vycvičena, dokáže stvořit nesmírné bohatství, a zdálo by se, že okamžitě. Bohatství větší, než o jakém snili králové a královny před 300 lety. Nevycvičená mysl však také dokáže stvořit nesmírnou chudobu, která trvá další životy, tím, že se předává dnešním generacím.

Ve věku informací objem peněz roste geometrickou řadou. Několik jedinců nesmírně zbohatne z ničeho, jen z myšlenek a dohod. Zeptejte se lidí, kteří se živí obchodováním s akciemi a jinými investicemi, ti to vidí neustále. Miliony lze často vydělat okamžitě z ničeho. Když říkám z ničeho, myslím tím, že nedošlo k výměně peněz. Stalo se tak na základě dohody: signál ruky na obchodní burze; kliknutí na obrazovce obchodníka v Lisabonu z obrazovky obchodníka v Torontu a zpět do Lisabonu; telefonát svému makléřovi, aby koupil a trochu později prodal. Peníze neprošly rukama. Dohody ano.

Proč byste tedy měli vyvinout svého finančního génia? Pouze vy na tuto otázku dokážete odpovědět. Mohu vám říci za sebe, proč jsem tuto oblast inteligence vyvíjel. Dělám to proto, že chci rychle vydělat peníze. Ne, že bych musel, ale protože chci. Je to fascinující učební proces. Vyvíjím své finanční IQ, protože se chci zúčastnit nejrychlejší a největší hry světa. A rád bych se se svým malým přínosem stal součástí nebývalého vývoje lidstva, éry, kdy lidé pracují jen svou myslí a ne svými těly. Mimochodem, právě teď se dějí věci. Teď to jede. Je to paráda. Běhá z toho mráz po zádech. Je to legrace.

Proto investuji do své finanční inteligence a vyvíjím nejmocnější aktivum, které mám. Chci být s lidmi, kteří jdou odvážně kupředu. Nechci být s těmi, kdo zůstávají pozadu.

Dám vám jednoduchý příklad, jak se tvoří peníze. Na počátku 90. let byla ekonomika v Phoenixu strašná. Díval jsem se na televizní pořad Dobré ráno Ameriko. Přišel tam finanční poradce, který začal předpovídat zhoubu a pád. Jeho rada byla: "Šetřete peníze. Každý měsíc si dejte stranou 100 dolaru a za 40 let budete multimilionáři."

Dobře, dávat každý měsíc peníze stranou je dobrá myšlenka. Je to jedna z možností - možnost, kterou přijme většina lidí. Problém však je, že brání lidem vidět to, co se opravdu děje. Uniknou jim mnohem důležitější příležitosti, kdy peníze narůstají podstatně rychleji. Svět je míjí.

Jak jsem již řekl, ekonomika v té době byla strašná. Pro investory jde o jedinečný tržní stav. Měl jsem peníze v akciích a v nemovitostech. Byl jsem skoro bez hotovosti. Protože všichni prodávali, já jsem kupoval. Peníze jsem si neodkládal; investoval jsem. Se ženou pro nás pracovalo víc než milion dolaru na rychle rostoucím trhu. Na investování to byla ta nejlepší příležitost. Ekonomika byla v hrozném stavu. Nemohl jsem tyto malé příležitosti jen tak nechat.

Domy, které kdysi stály 100 000 dolaru byly nyní za 70 000 dolaru. Místo abych nakupoval v místní realitní kanceláři, začal jsem nakupovat v kanceláři konkurzního správce nebo na schodech soudů. Na těchto místech bylo někdy možné koupit 75 OOO dolarový dům za 20 000 dolaru a méně. Od přítele jsem si za 200 dolaru půjčil na 90 dní 2 000 dolarů, které jsem dal právnímu zástupci na stůl jako platbu v hotovosti. Zatímco probíhalo vyřizování právních náležitostí, otiskl jsem inzerát, že prodávám 75 000 dolarový dům za 60 000 dolarů a že platba v hotovosti není nutná. Telefon zvonil neustále. Perspektivní zájemci byli vyhodnoceni a jakmile jsem legálně nabyl majetek, všichni zájemci si mohli dům prohlédnout. Šel na dračku. Byl prodán za několik minut. Požádal jsem o 2 500 dolarů - poplatek za vyřízení úředních záležitostí, který noví majitelé rádi zaplatili. Zde jednání převzala správní společnost. Svému příteli jsem vrátil 2 000 dolarů spolu s 200 dolary navíc. On byl šťastný, kupec domu byl šťastný, právní zástupce byl šťastný a já jsem byl šťastný. Prodal jsem dům, který mě stál 20 000 za 60 000. Kupec mi vystavil dlužní úpis v hodnotě 40 000 dolarů, který šel do kolonky aktiv. Celková pracovní doba: pět hodin.

Takže nyní, když jste finančně gramotní a umíte číst čísla, ukážu vám, proč je toto příklad, jak se vytvářejí peníze.